Stalker
Ne že bychom to měřili, ale Zóna má mít kolem třiceti čtverečních kilometrů, v tomto ohledu tedy původní úmysl zůstal dodržen. Záhy ovšem zjistíte, že ne vše je tak, jak nejspíš být mělo, a to přesně ve chvíli, kdy na vás poprvé vybafne nahrávací obrazovka. Pokud by takto byla celá oblast rozdělena do několika málo oblastí, asi bychom se nad tím nepozastavovali, nicméně na loading, který navíc není vůbec svižný, narazíte hodně často. Dojem ze hry to lehce kazí, obzvlášť když si hra po nahrání tam a zpátky občas nepamatuje situace a rozložení sil je pak úplně jiné.
Stalker není obyčejnou akcí. Na to, že vypráví zajímavý příběh, nabízí nebývalou míru volnosti. Přes nahrávání můžete jít od počátku kam se vám zachce, jen musíte počítat s riziky v podobně zmutovaných zvířat, nepřátelsky naladěných stalkerů, vojáků střežících oblast či obyčejných lapků. Pouštět se s nimi v úvodních několika hodinách do potyček jen tak zbůhdarma je holý nerozum. Takové akce prakticky vždy končí neúspěchem, nakonec i první questy dávají hodně zabrat a začátečníky mohou odradit i na nejnižší obtížnost.
Pokud by hráč nebyl hrdým vlastníkem informačně všeobjímajícího PDA, zřejmě by velice rychle skončil někde zaběhnutý, nevěda kudy k cíli. Nebo lépe řečeno: kudy k cíli toho kterého questu. Na začátku se hlavním příběhem v podstatě vůbec nezatěžujete. Jednak máte plné ruce s bojem o vlastní přežití, jednak je PDA hned zkraje plné vedlejších úkolů. Všechny jsou dostatečně podrobně popsány a navigační systém vás pohodlně zavede až tam, kde je v zájmu splnění potřeba něco vykonat. Některé questy mají od začátku pevné checkpointy, které oběhnete a máte splněno, jiné – většinou spjaté s primárním dějem – nabývají dynamickou formu, na jejíž vratké bázi lze pouze odvozovat, co vás čeká.
Dvacet let po tragickém výbuchu v Černobylu se Zóna znovu zachvívá a touží odhalit tajemství, s jakými Einstein při výzkumu štěpné reakce rozhodně nepočítal.
Předem se smiřte se skutečností, že si ve Stalkerovi nemálo zaběháte. I obyčejná chůze je celkem rychlá a sprint tomu dodá spád, ovšem to nic nemění na tom, že třicet prostorových kilometrů je neskutečná porce, a člověk, pokud zrovna neběhá maratony, by si vypomohl přibližovadly. Je ohromnou škodou a chybou, že je tvůrci na poslední chvíli vyškrtli. Nejenže by projížďka oprýskanou Ladou notně přidala na atmosféře, ale především by se eliminovaly předlouhé pobíhací pasáže. Je vážně otrava, když jdete po příběhové ose a pro zpestření si rozhodnete splnit vedlejší quest, jehož zadání jste dostali už před drahnou dobou a slušným počtem odejitých kilometrů. Nyní jste po cestě narazili na továrnu, kde se evidentně skrývá řešení. Vše potřebné tedy splníte, jenže je vám oznámeno, abyste se dostavili pro odměnu tam, kde vám quest byl zadán, což znamená přerušit příběhovou cestu, obrátit se nazpátek a strávit tak v lepším případě čtvrthodinku, v tom horším ještě déle a možná i několik nahrání starších pozic, protože i už prošlé oblasti jsou značně nebezpečné, obzvlášť pokud jste se kolem nepřátel dříve proplížili.Hra nemá daleko k RPG. Pokud by tu byl vývoj postavy, nazvali bychom Stalkera postapokalyptickým Oblivionem, ale i za současného stavu nesmírně záleží na tom, jaký ochranný oblek máte na sobě a jaký kvér se zrovna těší vaší přízni. Trochu podivný fakt je totiž ten, že obyčejnou pistolí nepřítele pižláte pěkně dlouho a je dost velká šance, že se na místní hřbitov odeberete rychleji. Brzy se sice dostanete k automatickým a polo-automatickým puškám a samopalům, přesto ale nepřátelé vydrží až příliš. Hra je kvůli tomu těžká, dejme tomu, horší je však jaksi nepřirozený a unylý pocit ze střelby. Zpočátku je to hodně divné, časem si zvyknete, ale k ideálu má Stalker v tomto směru hodně daleko. Dodejme, že všechny nalezené věci lze schraňovat v inventáři – i ten se ale časem přeplní, případně vás všechny ty krámy přetíží a začnete se jich zbavovat. Skutečně potřebných je stejně jen několik zbraní, lékárničky a také artefakty – ty mají jak příznivý, tak nepříznivý vliv na statistiky, ale rozhodně nemají takovou důležitost, jaká se jim před vydáním přisuzovala.